Martin Polách

Vystudoval herectví na pražské DAMU. Po absolutoriu odešel na počátku devadesátých let minulého století do Východočeského divadla v Pardubicích, odkud vzápětí přešel do Liberce. Působí zde prakticky celý svůj herecký život vždy ve velkých rolích. Hrál zde Tartuffa (režie R. Meluzín, 1999), Cyrana (režie P. Svojtka, 2005), Harpagona (režie D. Špinar, 2010), Tobiáše Říhala ve Večeru tříkrálovém (režie K. Dušková, 2006), Almavivu ve Figarově svatbě (režie D. Špinar, 2008), Higginse v Pygmalionu (režie H. Glancová, 2008), Mefistofela ve Faustovi (režie I. Rajmont, 2014), ale také Lionela Logua v Králově řeči (režie K. Dušková, 2013). Z komediálních rolí si vzpomeňme na Champsboisyho v Broukovi v hlavě (režie F. Hromada, 2004), doktora Mortimora v inscenaci Rodina je základ státu (režie Petr Palouš, 2009), nezapomenutelný byl jako Hlavní rozhodčí ve hře Šťovík, pečené brambory (režie T. Svoboda, 2012), hrál amerického prezidenta v Mametově Listopadu (režie M. Glaser, 2013) nebo nešťastného Arnolfa ve Škole žen (režie I. Rajmont, 2015), zápasícího s lidskou přirozeností… Vyjmenovávat je zbytečné. Byla by to nekonečná řada. Patří již dvacet let k nejobsazovanějším hercům divadla. V poslední době vytvořil třeba sovětského vědce Borise v grotesce Leninovi balzamovači (režie Š. Dominik, 2017) nebo ženami obletovaného herce Ivána v muzikálu Ženy na pokraji nervového zhroucení (režie M. Schlegelová, 2018). Rozpětí jeho rolí je úctyhodné. Přeci jen lze napsat, že nejúspěšnější je v rolích komediálních, v takových těch hořkých rolích mužů stíhaných nepřízní osudu. V poslední době Martina jste mohli vidět v televizních seriálech a filmech, slyšet v rozhlasových pořadech.